V roce 1976 začali Rudí Khmerové do praxe zavádět svojí představu totální kolektivizace celého národa. Obyvatelé měst byli donuceni vystěhovat se na venkov. Všichni povinně nosili stejné pracovní oblečení, cestovat bez povolení bylo zakázané. Peníze, tržní systém a soukromé vlastnictví bylo zrušeno. Všechny školy kromě základních byly zavřeny. Král Sihanouk rezignoval na svou funkci a země byla přejmenována na Demokratickou Kampuču. Premiérem se stal Pol Poth (což je jenom přezdívka, kterou si zvolil během komunistického odboje). Vnějšímu světu trvalo celý rok, než dokázal zjistit jeho pravou identitu – původní jméno, které zní Saloth Sar. V zemi začaly vznikat věznice se úkolem eliminovat nežádoucí osoby. Nejznámější z nich je bezpochyby věznice S21 – Tuol Slen přímo v hlavním městě, kde bylo během 1366 dní jejího provozu mezi léty 1975 – 1979 zabito minimálně 12 380 lidí (a jenom 177 bylo propuštěno). Přes 200 dalších podobných věznic existovalo v celé Kambodži. Celkové dokázali Rudí Khmerové během své tříleté vlády vyhladit pětinu národa – přibližně dva miliony lidí. Dnešní populace je jedna z nejmladších na celém světě – 70 procent všech obyvatel je mladších třiceti let a tyto události si nepamatují.
A jaká je Kambodža dnes? Politická situace by se dala bez uvozovek nazvat vládou jedné strany. Cambodian People’s Party (CPP) vedená Hun Senem vládne v zemi od roku 1979 a Hun Sen jako premiér si zachovává téměř absolutní moc. Jeho statut je spíše polobožský než premiérský, jak jsem se dozvěděl od místních obyvatel. Již téměř tradicí se stalo vyhrožování opozičním vůdcům v předvolebním období. Mnoho z nich následně své kandidátky raději stáhlo. Někteří další byli zastřeleni neznámými osobami, přičemž tyto případy nebyly dodnes vyšetřeny. Hun Senovi se na druhou stranu nedá upřít zásluha na současném ekonomickém vzrůstu země. Nezodpovězenou otázkou je, jak by růst, který po devastaci Rudými Khmery musel nevyhnutelně přijít, vypadal kdyby vládl někdo jiný a míra korupce byla nižší. Transparency International ve svém hodnocení míry korupce v jednotlivých státech (Corruption Perceptions Index – CPI) z roku 2007 umístila Kambodžu na 162. místo ze 179 hodnocených, jenom pět míst před Zimbabwe, státem s roční inflací pět miliónů procent (aktuálně je Kambodža dokonce jedno místo za Zimbabwe). Polovina státního rozpočtu Kambodže v roce 2008 (celkem 1,2 miliardy dolarů) pochází od zahraničních dárců. Občané Kambodže však mají smůlu. Peníze, které do země proudí, se rozpouští v prvních několika článcích dlouhého řetězce.
V Hun Senově životě se odráží nedávná historie celého národa. V sedmdesátých letech byl předákem Rudých Khmerů. Jejich řady opustil, aby se v roce 1979 stal premiérem dosazeným vietnamskou armádou, která v krátké válce svrhla Pol Potův režim. Vietnamci zemi fakticky okupovali až do konce osmdesátých let. Po jejich stažení se jako premiér dosazený nepřátelským státem netěšil přílišné popularitě, přesto si dokázal udržet moc až do dnešních dní.
John Brown je Američan, který již dva roky žije v Kambodži a píše syrové články o zdejší situaci. Potkal jsem ho v dosti nepřátelském rozpoložení, které vysvětloval tím, že právě dopsal jeden nepříjemný článek. Na zemi má zcela neidealistický pohled. Kritizuje zkorumpovanost a prohnilost zdejšího politického systému. Příkladem mu byla továrna dvacet kilometrů od místa, kde se nacházíme. Vlastníky jsou Číňané a lidé tam pracují za jeden dolar denně. V Číně už by za tuto sazbu nikdo nepracoval, to je důvodem jejich zdejšího podnikání. Bohužel zde je to stále ještě hodně, neboť čtyřicet procent populace žije s průměrným příjmem menším než patnáct dolarů na měsíc. Stejné množsví je i negramotné a zdejší systém k zlepšení nepřispívá. John se s několika studenty, kteří mu popsali zdejší školský systém: Pokud chce člověk udělat školu, musí neustále někoho uplácet. Jenom proto, aby žáci dostali test na písemku, je nutné učiteli zaplatit (cca 1 dolar). Pokud to neudělají je skoro jisté, že neprojdou. Chudí lidé tedy do školy své děti neposílají vůbec a k žádnému viditelnému posunu ve vzdělání na celostátní úrovni nedochází.
Vše, co zde vidí turisté a může jim to přijít neuvěřitelně nuzné, je ve zdejších podmínkách spíše znakem vyšší střední třídy. Těch několik měst, které se v zemi nachází, se dá považovat za výkladní skříň státu. Na vesnicích plyne život zcela jinak, bez vymožeností dvacátého století. Například: hlavním problémem není, že zde existuje jediný televizní kanál, která vysílá pouze zprávy posvěcené režimem, nýbrž to, že většina lidí si televizi finančně ani nemůže dovolit a kdyby mohla, stejně nemají elektřinu (80 procent populace nemá v domácnosti elektřinu!).
Vláda se navenek tváří demokraticky a její představitelé jsou dostatečně chytří na to, aby své dárce nepopudili nějakým ukvapeným prohlášením. Vše slíbí ale většina plánů zůstane pouze na papíře (který si dárci s radostí přečtou a zařadí do svých kartoték). Svět si všímá jiných, více exponovaných míst a Kambodža, která nemá velké přírodní zdroje, ani režim okatě masakrující stovky demonstrantů jako například Barma, zůstává na okraji zájmu. Ještě že zůstává pár rytířů slova jako John, kteří tepou do horkých témat, které měly zůstat pod zemí. Bylo by škoda především pro místní nejchudší, aby jeho články zůstaly v zahraničí bez odezvy.
Zdroje:
http://johnbrownphotos.blogspot.com/
http://pa.photoshelter.com/gallery/Poverty-And-Sustainability-In-SE-Asia/G0000fR8iFpQOu3I
http://en.wikipedia.org/wiki/Corruption_Perceptions_Index